Pozvání na poslední rozhovor tohoto roku přijal fotograf Jiří Lízler, který se orientuje zejména na focení hotelů, realit a architektury. Tento rodák z Jilemnice má za svých 8 let praxe ve svém portfoliu spousty zahraničních a českých klientů jako třeba Scott & Weber, Café Imperial, Livesport, Grand Hyatt, Národní Muzeum, Česká Pojišťovna a další.
“Naší misí je tvorba architektonických a konceptuálních fotografií a jejich prezentace v relevantních médiích. Architektura zasahuje do celé škály odvětví, proto oslovujeme média zaměřená na stavitelství, design, cestování, lifestyle, art nebo business. Konkrétní zacílení je vždy na míru architektonické realizaci, kterou fotíme.” Takto Jiří popisuje, jak jeho studio přistupuje k focení.
Jiřího práce byly k vidění v prestižních časopisech jako Condé Nast Traveller, Forbes, Vanity Fair, The Times, Archilovers, Archello, Hospitality and Office Snapshots a další.
Tento rok Jiří společně se svoji ženou Lucií začali natáčet podcast Fotka jako řemeslo, kterého se stalo mimojiné i PojdFotit.cz hrdým partnerem. Podcast má dnes za sebou 22 epizod a můžete ho poslouchat přímo na profilu Jiřího na PojdFotit.cz zde nebo na vašich oblíbených platformách Spotify, Google či Apple podcasts.
V dnešním rozhovoru nám Jirka prozradil, jak se dostal k focení oficiálních fotek Národního Muzea, jaké bylo jeho první focení v zahraničí, jak ho ovlivňuje pandemie Koronaviru, mít či nemít ceník služeb na webu a mnoho dalšího.
Profil Jiřího Lízlera na PojdFotit.cz si můžete prohlédnout zde.
Jirko, máš při focení trému?
Tréma = pokrok, vývoj. Posun. Když nemám trému, tak stojím na místě. Přiznávám ale, že jsou zakázky, kdy trému nemám.
Pro Český Rozhlas jsi uvedl, že s focením jsi začal někdy v roce 2013. To zas neni tak dávno, ale i přesto působíš zejména ve svém podcastu “Fotka jako řemeslo” velmi suverénním dojmem. Vypadá to, že v tom co děláš jsi si velmi jistý. Vnímám tohle správně? Nebo je to jen image?
Nevím jestli suverénním, jsem spíš šašek. Bavič. Když jsem ale v novém prostředí, tak jsem spíš potichu a zlehka lidi oťukávám. Jakmile se to ale ve mě zlomí, tak jedu, dost často až moc.
Proč se na to vlastně ptám. Řada fotografů, kteří fotí třeba déle, než ty, při svém vystupování tak sebevědomě nepůsobí ačkoliv jejich portfolia jsou nabitá skvělou prací a focení rozumí. A potom tady jsou lidé, kteří fotí sotva dva roky a prezentují se jako mistři světa. Má otázka zní, kdy si člověk může začít věřit a dávat to svému okolí najevo?
Nejsem a nebudu nejlepší fotograf, nikdo není. Jak se vůbec pozná nejlepší fotograf? O tom to ale není, mě zajímá jak mě vidí potenciální klienti. Ty mi dávají zakazky a jejich spokojenost je pro mě prioritou. Když budu “nejlepší” fotograf, ale během produkce nebo před ní budu vypadat jako třasořitka, tak pro klienta to může znamenat riziko pro jeho investici, která může být do řádu statisíců. Riskne to? Nebo neriskne? Když jdete k zubaři taky si chcete být jistí už od pohledu, ne?
Věřit si musíte vždycky. Být sebevědomý nebo namachrovaný není to samé.
Co tě k focení přivedlo? Proč se Jirka rozhodl, že si koupí foťák? 🙂
Někdy v roce 2010 jsem si pořídil Canon 550D kvůli natáčení videí. (Pořád ho mam, a Lu na něj občas fotí) 🙂
Je úžasné, že za cca 8 let sis vybudoval tak pestré portfolio. Je plné zahraničních hotelů, budov, reklamních fotek a známých osobností. Říkám si, že to vše je obrovská zodpovědnost. Stal se ti někdy nějaký “fuck-up” při realizaci projektu?
Fuck-up znamená nepřipravenost. Ne vždy, ale většinou. Vždy před velkým focením mám stres jestli jsem na něco nezapomněl. Vše kontroluji 3x. Zatím jsem se fuckupům úspěšně vyhýbal. Našli si mě jen asi 2krát.
V rozhovoru s Lukášem ‘Kenji’ Vrábelem jsme probírali jak předchází nemilým situacím, kdy v průběhu focení vypoví, například, technika. Jak se tomuto snažíš předcházet?
Předcházím tomu investicí do vybavení, proto používám místo stativu za 5 000 stativ za 40 000. Protože, když vám na produkci v zahraničí zůstane jedna noha stativu v ruce, tak máte problem. Zde mluvím ze zkušenosti. 🙂 Jestli jsem se něco naučil tak to, že kabely jsou spotřební zboží. Ty se nevyplácí kupovat příliš drahé.
Důležité věci máme 2x. Foťák, počítač, draty a blesky.
Zajímalo by mě, jak řešíš techniku, když někam letíš? Někdy se stává, že se zavazadla ztratí. Jsi na takovou situaci připravený?
Cestování řeším třemi zavazadly.
Jedno je příruční batoh, který se tak tak vejde do přihrádky nad sedadlem. V něm mám fotoaparáty, objektivy, kabeláž a počítače. Váží 22 Kg, což bývá občas problém. Pokud je to problém, tak si na sebe před těmi úředniky začnu všechno věšet a dávat objektivy do kapes. Kolikrát to vzdají a pustí mě dál :). Tento batoh nespustím z očí.
Druhý je obří Pelican kufr, ve kterém mám blesky.
A třetí je kufr, ve kterém mám stativy a další potřebné vybavení. Vždycky si položím jednu otázku: když se ty dva kufry ztratí, budu schopen dokončit práci? Stativy se dají pronajmout na místě atd. Nezbytné věci, bez kterých nemůžu fungovat chci mít za každou cenu u sebe.
Fotil jsi nespočet zajímavých projektů, u kterých by mě zajímalo jak ses k nim dostal a jak focení probíhalo. Na to ale tady nemáme prostor, proto se na to zeptám víc obecně. Oficiální fotografie Národního muzea v Praze. Jak k podobným projektům mohou ostatní fotografové přijít? A jak tohle focení probíhalo?
K půlce projektů nevím jak jsem se dostal. Mít vizi a jít za ní. Zkoušet a nevzdávat to. Hrozně mě baví Cinemagraphs a vidím v tom budoucnost, v ČR to dělám minimálně, ale stále to zkouším. 🙂
Focení pro Národní muzeum byla jedna cesta v autě kolem, kdy říkám moji ženě Lucce: Hele, to je hezký barák, napiš jim. A měli zájem. 🙂
Vypadá to, že je Lucie skvělým obchodníkem. 🙂 Oslovujete takto firmy běžně? Nemá potom firma lepší vyjednávací pozici a nesnaží se vést konverzaci ve stylu “dej nám to za půlku, my ty stejně nepotřebujeme” ?
Buďto chtějí a dohodneme se, nebo nechtějí. Občas je zajímá cena, která, jak píšu, vždy záleží na specifikacích zakázky a ať se samozřejmě ozvou. Kdyby na mě někdy zkusili “dejte nám to za míň” tak půjdu cestou 3P (Příležitost, Peníze, Portfolio).
Focení Café Imperial Zdeňka Pohlreicha! Níže se mohou čtenáři podívat na video ze zákulisí a k tomu nám Jirko, prosím, řekni jak se k takové zakázce dostaneš a jak focení probíhalo. Vnímám to jako velkou výzvu a prestiž fotit takové prostory a mít takového klienta – Zdeňka, kterého zná celá Česká republika a patří mezi oblíbené osobnosti.
Imperial je jedním z mých nejstarších klientů, je s nimi sranda a sedíme si, takže když něco řeší tak zavolají mne. Paradoxně to nejsou takové hoňky jak to asi vypadalo. Dali jsme kafe a proces byl zhruba takto: No, já bych to viděl takto. Jo, tohle vypadá super.
Tak pecka, jdeme na to. Jen posuneme tyhle židle a tento stůl.
Jak dlouho focení podobně velkého interiéru jako je Café Imperial trvá a kolik lidí se na focení podílí?
Fotili jsme cca 6 hodin. S pauzou před nočním focením.
Další věc co mě zajímá (určitě nejen mě) – jaká byla tvá první zahraniční zakázka? A jak ses k ní dostal?
První zakázka v zahraničí bylo focení na Srí Lance pro jeden Boutique hotel uprostřed jungle. Dostal jsem se k němu takhle: “Hele Lu, v prosinci jedeme na svatební cestu na Srí Lanku. Já se tam nechci jen válet, obepiš ty nejhezčí hotely co tam jsou.” Většina mých top projektů začala takto.
Tohle je dost motivující přístup, Jirko! Jakou zhruba máte s Lucie úspěšnost? Kolik oslovených hotelů nepříjme vaší nabídku a na čem navázání spolupráce padne?
99.9% nepřijme.
Ptám se na to, protože spousty fotografů, zejména těch začínajících, sní o tom, že budou cestovat a fotit tak, jako ty. Je něco co bys jim poradil?
Budovat portfolio a mít koule to zkusit. Buď to dopadne nebo ne. Nebát se práce zadarmo. Pravidlo 3P: Příležitost, Peníze, Portfolio. Pokud to splní 2P – jděte do toho. Srí Lanka zadarmo nebyla, ale Rollse jsem si za to nepořídil.
Zajímalo by mě, proč si vlastně takový hotel nevybere lokálního fotografa. Zahraničnímu fotografovi přece musí krýt náklady na dopravu, ubytování atd.. Jak tohle funguje?
Je to tak, jsou to náklady navíc. Když ale není fotograf, který by úkol splnil tak jako já a oni chtějí mě, tak to zaplatí. Ale i pro mě je zahraniční focení spíše za odměnu a často se mi stane, že místo mě zvolí lokálního fotografa. Je to běžnou praxi.
Měl jsi nějakou negativní zkušenost s klientem? Popíšeš nám ji?
Nekryl jsem si smlouvou zadek a dostal jsem přes něj. Jednoduše. Stalo se mi to jednou. Teď už vím líp, resp. vím jak si to pohlídat. Stálo mě to jen čas.
Co konkrétně se stalo?
Nedostal jsem zaplaceno.
Všude zní, jak si vybírat fotografa a na co si dávat pozor. Co kdybychom to obrátili? Na co si musí každý fotograf dávat pozor před klienty? Za jakých podmínek bys třeba tu zakázku nedělal?
Nepracuji pod příslibem budoucí zakázky. To je asi tak motivující jako že si dam zkažené mléko a buď to ve mně vydrží nebo ne. Je to 50/50. Já chci vědět co klient chce, kde to chce použít a pokud ode mě čeká služby kompletní reklamní agentury, tak si dávám pozor. Já jsem ten poslední článek řetězu, chci dostat brief a případně poskytnout konzultaci. Pokud mi klient zaplatí extra čas navíc, tak prosím, malokdy se to ale stane. U hotelu je to víceméně jasné.
Vím o tobě Jirko, že tvá žena Lucie (portfolio na PojdFotit.cz zde) je taky fotografka. “Kéž by moje žena/muž pracoval/a ve stejném oboru jako já”, si říká spousty lidí. No tak ven s tím, jaké to je, když se oba živíte focením? Pracujete společně nebo si každý fotí pro své klienty? 🙂
Lucka primárně řeší aby studio fungovalo. Vaření jí baví a chtěla to zkusit. Ale takhle to má začít, jako zábava.
Jirka od března letošního roku začal natáčet svůj podcast s názvem “Fotka jako řemeslo”. Společně se svoji ženou Lucií probírají zajímavá témata kolem focení. Podcast má dnes už 22 epizod. Co myslíš, je podcast úspěšný? Přinesl ti něco? Splnil cíle, které jste si třeba předsevzali?
Cíle jsme neměli. Resp. rád se bavím o práci a jestli to někomu pomůže, tak super. Je fajn, že lidi píšou jak jsme jim pomohli. 🙂
Ptám se na to, protože před tebou bylo několik podcastů, zaměřené na focení, ale skončili nebo mají velkou pauzu. 🙂 Tak třeba “Příběhy fotek” od Petra Jana Jurečky – 21 epizod nebo “Za zrcadlem” od Tomáše Bláhy – 12 epizod. To, že podcast přestane člověk natáčet, podle mě nemusí ale nutně znamenat, že na to není čas, nebo že to člověka přestane bavit. Možná je prostě podcast další možnost jak si udělat reklamu?
Já to jako reklamu ani nebral. Upřímně jsem čekal nějaké hejtry, kteří mi pořádně sjedou portfolio a řeknou jak to mám hrozný, to se ale zatím nestalo. Chtěl jsem mluvit o negativních věcech. Jako že to není jen sluníčko a koktejly. To, že se vyfotím na pláží jak fotím neznamená, že to byla lehká cesta.
Tím se pomalu dostávám k tématu sebeprezentace. Co bys fotografům poradil? Ve tvém podcastu často zní, že si platíte PPCčka. Je tohle tvůj primární zdroj nových klientů? Je tohle ten klíč k tomu, aby si tě lidé našli?
To doufám, že takhle z podcastů nevyznělo! PPC není konečné řešení. Je to bonus. Doporučil bych blog a psat relevantní články, které klienty zajímají. PPC je zkratka pro to, aby si vás lidi našli rychleji. Musíte to ale mít správně nastavené.
Co bys fotografům poradil v době koronaviru? Stále se nám restrikce mění z týdne na týden a nikdo neví co bude zítra. Připravili jsme článek o tom, jak si fotograf či modelka mohou vydělávat i přes pandemii, napadají tě i další způsoby?
Né nic kratkodobého. Investujte čas do vzdělávání, rozšiřujte specializace, budujte sítě a kontakty.
Jaký je tvůj poměr klientů, kteří přijdou z reklamy a kteří přijdou na doporučení?
90% doporučení.
Tak to je obrovské číslo. Dalo by se říct, že je to odměna (a důkaz zároveň) za to, že dokážeš i přesto jak jsou projekty mnohdy složité a podmínky náročné vše dokončovat za vyjednaných podmínek ke spokojenosti klienta. Tohle ale bohužel není standardem. Zejména začínající lidé ne jen v tomto odvětví s tímto mají problémy a neuvědomují si, o co přichází. Co bys jim vzkázal?
Profesionalita nade vše – fotky průměr ale výsledek bude na 100% vyhrává nad super umělcem, který má možná talent ale je nespolehlivý. Takovým lidem už se podruhé nevolá.
Kde všude má podle tebe smysl prezentovat své portfolio?
Tam, kde je vaše klientela. Pokud fotíte svatby, LinkedIn není pro vás. Web, kam odkázat lidi je za mě třeba.
Někteří fotografové se prezentují pod značkou nebo přezdívkou. Jaký na to máš názor?
Jiří Lízler a můj obličej s jizvou je tak úžasně nestandardní a zapamatovatelný, že pro mě je to jasné. Jmenovat se Jan Novák už je horší. Tam bych to řešil kreativně.
Koukal jsem, že jsi celkem aktivní na LinkedInu. V Česku bych řekl, že mnoho lidí LinkedIn má, ale nepoužívá. Dokázal bys popsat, na co by ho fotograf měl využívat?
LinkedIn je byznys. Je to další díl skládačky, kde sledují a snažím se cpát nenásilně moje jméno mezi klienty. Na tuhle myšlenku mě přivedl fotograf Aleš Vysloužil, takže Aleši díky za to!
V jednom z dílu podcastů jsi hovořil o naceňování zakázek. Filip Matušinský se v rozhovoru pro PojdFotit.cz rozbouřil nad následující situací. Zúčastnil se výběrového řízení, kde projekt odhadl na několik statisíců korun. Projekt ale posléze dostal fotograf, který si za focení naúčtoval pár desítek tisíc. Setkal ses s něčím podobným? Jak je vůbec možné, že nacenění zakázky může být tolik odlišné?
To je naprd. Jediná šance je mít služby natolik odlišné, aby klienti neměli jinou volbu, než jít za vámi. Fotky plus content na socky? Cinemagraph k tomu? Snad si rozumíme.
Každý má jiné náklady a pokud někdo rád otročí za málo peněz, tak dobře pro něj. Já chci pracovat párkrát do měsíce a moje náklady jsou XY. V zahraničí může nízká cena odradit, nízká cena = nemá zkušenosti.
Nemohlo to být třeba tak, že strategie fotografa, který projekt získal díky nízké ceně mohla spočívat v tom, že sice pro něj realizace fotek nebude moc zisková, ale licence za používání fotek může být pro něj finančně z dlouhodobého hlediska zajímavá? Jak se vůbec k licencím za používání fotek klienti staví? Řada lidí si myslí, že za fotky jednou zaplatí a potom si s nimi mohou dělat co chtějí. Není tomu tak?
Pokud je dobrý, tak ne. Licence se udělují předem a je dáno kde, na jak dlouho a jakým způsobem můžou fotky použít. Takže pokud by jim poslal nabídku na 50 a potom dodatečně napsal: “hele, ono to bude víc”, tak to klient nerozdýchá. Spíš tam licence vůbec nezahrnul. To je možné. Záleží na klientovi. Pokud se jednalo o malou firmičku na kraji Republiky, tak ta nebude mít ani tucha o licencích. Ty si vezmou někoho místního, kdo je levnější. Licence znají velké mezinárodní firmy a velké reklamní agentury.
Architektům dávám licenci pro ně a pokud to chce použít někdo další tak zaplatí. U hotelů licence neřeším, protože fotografie se obnovují každých pár let.
V jednom z dílů podcastů zmiňuješ, že připravuješ svůj vlastní kurz. Řekneš nám o tom víc?
Jo, právě jsme dotočili jednu část. Chci to prostě zkusit a buď to dopadne dobře nebo ne. Když bude špatný tak ho smažu. 🙂 V tomhle kurzu na realitní focení chci shrnout různé techniky jak fotit pro realitky na různých úrovních od těch jednoduchých až po ty složitější.
Wow, tak to zní velmi zajímavě. Kdy bude kurz venku? Nebojíš se, že po předání svých zkušeností, budeš mít více konkurence?
Technika je jedna věc, moje osobnost a přístup věc druhá. Kromě toho, kdyby to tak bylo tak většina zahraničních instruktorů od kterých jsem něco pochytil já by už také byly bez práce.
Na PojdFotit Magazínu jsme psali o workshopech a kurzech, které podle nás stojí za to. Udělali jsme to proto, protože v dnešní době může udělat kurz opravdu každý a kvalita nebo zkušenosti těchto lidí jsou, řekněme, diskutabilní. Lajk kvalitu mnohdy nepozná. Navíc spousta kurzů je tematicky zcela totožná. V čem bude tvůj kurz jiný, než ostatních?
Interiéru a exteriéru jsem za těch 7 let praxe vyfotil spousty a technik je take spousta. Tenhle kurz má za cíl ukázat ty jednodušší a i ty složitější techniky. Zároveň to beru jako takový “předkurz” pro další kurz, co mám v plánu.
Absolvoval jsi sám nějaké kurzy? Zlý jazykové by mohli říct, že na YouTube je spousta obsahu zdarma a představa, že absolvuji kurz za několik tisíc a stane se ze mě superfotograf se zástupem klientů může být od reality hodně vzdálená. Sám Lukáš Kenji Vrábel v rozhovoru pro PojdFotit.cz uvedl, že ovládat fotoaparát a umět retušovat atd. je jen 15% z toho, co člověk musí dělat, aby se focením uživil. Co si o tom všem myslíš ty? Není to prostě jen o tom, jestli člověk má dostatečně velký chtíč, výdrž a zda tam má nějaký ten talent od přírody?
Kurz je dobrá věc, která dá zaklad. Je ale třeba to aplikovat v praxi.
Já bych neřekl 15%, ale spíš tak 30%. Ta práce je základ, na kterém já stavím moje služby, potom je to osobnost, češi se hrozně rádi scházejí a povídají si u kafe. Pokud i potom chtějí moje fotky a jsou OK s cenovkou tak super. Bude sranda.
Lže fotografie?
Fotografie je interpretace 3D prostoru na 2D médiu. Není reálná nikdy.
Ptám se na to, protože se specializuješ na focení hotelů/realit. A budu-li brát vlastní zkušenosti s výběrem hotelů podle fotek v katalozích, tak nikdy budova hotelu či hotelový pokoj nevypadá tak pěkně, jako na fotkách. Není to podvod?
Já bych oponoval, třeba jste nebyl v tom pokoji v přesný moment, kdy jsme to fotili. 🙂 Pokud vidíte exteriér hotelu v poledne a fotka je v noci tak to nebude stejné. Samozřejmě připravujeme pokoj speciálně pro focení, ale neměníme nábytek, vybavení ani výhled. Slyšel jsem ale o historkách, kde to někdo udělal.
Osobně si každý hotel googluji a hledám fotky lidí, kteří místo vyfotili třeba přes mobil, protože jedině takové fotky mi řeknou, jak místo vypadá doopravdy. Nebojíš se, že by hoteliéři změnili strategii a své hotely by chtěli prezentovat více “in-real-life” ?
Toho se nebojím, možná bych měl. V případě, že by to bylo jak říkáte, tak jak se od sebe odliší? Najmou fotografa co to vyfotí in real life, ale líp. 🙂
Možná to bude Jirko tak, že pro hotel s pokojem za 20 tis. za noc, budou krásné fotografie pro reklamu nepostradatelné – jejich cílovka bude hodně náročná co se týče toho jak to v hotelu vypadá. Zatímco, hotel za tisícovku za noc bude mít odlišnou cílovou skupinu, která běžně hledá to nejlepší za málo. Tam se lidé orientují podle hodnocení ostatních, vybavení a službách. Tím chci říct, že i když bude mít hotel sebe krásnější fotky, ale nebude mít Wi-Fi, tak se tam neubytuji. 🙂 Co myslíš ty?
Možná se to přesune, ale nemyslím si, že rozdílné cílovky budou chtít rozdílné fotografie.
Hotel, který má 1 000 Kč za noc si mě nenajme. Paradoxně právě i některé drahé hotely už Wi-Fi schválně nemají – záleží na koho cílí. Například, dnes existují Glamping Hotely, které se propagují pomocí lifestyle fotografií.
Nenechalo se lidstvo úpravami fotek moc unést? Přijde mi, že upravená fotka nějakého místa komunikuje zcela jiné emoce, než když se na tom místě sám nacházíš. Reálný svět je takový bledý, zatímco fotografie děláme krásně barevné a kontrastní. Nelžou si lidé tímto sami sobě? Jaké myslíš, že budou trendy v úpravě fotek za takových 10-20 let?
U minima fotek upravuji barevnost. Jen čekám na správný moment a přidám již existující směr a kvalitu světla a vše vmasíruji do sebe. Lidské oko vidí a zpracovává obraz jinak. Kdyby to bylo stejné, tak tu nejspíš ani nebudu dávat rozhovor. Trend podle mě bude méně úprav a jednoduchost.
Ve tvém portfoliu by lidé marně hledali fotky eventů či svateb. Proč? Není to dobrý byznys?
Není, pro mě ne. Já jsem showman na 8 hodin týdně kdy fotím. Nejsem šedá myška a chci mít vše pod kontrolou. Teď jsem určitě urazil spoustu fotografů. Pardon.
Jak to myslíš s tou šedou myškou? 🙂
Neumím tiše proplouvat mezi lidmi, aby o mě nevěděli a fotit je. Na akcích buďto nechci být vidět vůbec nebo mě musí vidět každý.
Fotky za půlku. Takto jsi pojmenoval koronavirovou akci, která proběhla na jaře. “Rádi bychom Vám pomohli s rozjetím marketingu po korona pauze. Proto jsme se rozhodli, že vám nabídneme nafocení a natočení promo materiálů za polovinu naší sazby”, uvedl jsi na svém webu a promo videu (níže). Jaké výsledky měla tato akce?
Jedním slovem? Imperial. Potřebovali pomoc a já chtěl pomoct.
Je mi jasné, že koronavir byl pro tebe možná větší zásah, než pro jiné fotografy, soustředící se výhradně na českou klientelu. Přišel jsi s touto nabídkou zejména proto, abys udržel nějaké cashflow?
Přišel jsem s tím protože nemám 50 zaměstnanců. Vydělám si dost na to, abych ustál nepracovat dlouhou dobu. Hoteliéři a restauratéři takový luxus nemají. A mě se dělá špatně z myšlenky, že moji parťáci se kterými dělám roky strádají a já nemůžu dělat téměř nic.
Řekněme, že bys měl rok na to, aby ses připravil na příchod koronaviru. Udělal bys něco jinak?
Víc bych se zaměřil i na jiné obory. Architekturu. Tam je ale trend široké fotografie a samé úhly, které se mě prostě nelíbí. Preferuji barevnější a užší úhly. Víc bych udržoval kontakty v reklamě. Tam jsem na to kašlal.
Petr Mára na svém YouTube kanále a i další lidé hovoří o tom, že se možná blíží doba, kdy bude nutné být připraven na to se čas od času rekvalifikovat. Že se trh a poptávka po službách s ohledem na životní prostředí bude měnit. Kdyby nastala situace, že se focením nebudeš moct dál živit, co bys dělal?
Netuším, baví mně fotky, videa a hry. Něco z toho tam bude vždy.
Co technika, s čím teď fotíš? Jak moc často upgraduješ?
Mám Canon 5DS, 5D Mark III, Canon R6 a Canon 550D. 550tku Mám od roku 2010 nebo tak nějak. 5DS od roku 2015, Mark III od 2018 a R6 mám měsíc.
Čím dražší technika, tím lepší výsledky? Co myslíš?
Blbost. Některé fotky co mám v portfoliu jsou vyfocené na setový objektiv a Canon 550D. Zkuste je najít.
Jirka Král, Zdeněk Pohlreich a další známé osobnosti máš v portfoliu. Myslíš si, že je to výhoda? Nebudou si lidé myslet, že budeš moc drahý a ani ti nenapíšou? Nebo na tom nezáleží?
Nemůžu říct, že bych se zlobil. Míň práce s emaily a přesvědčování lidí, že by si měli připlatit. Občas někdo napíše, že jsem určitě drahý na základě portfolia a cena je už tak nepřekvapí.
V čem myslíš že je vlastně rozdíl, když budu mít v portfoliu dva krásné portréty. Na jednom je Jirka Král a na druhém neznámá osoba. Proč myslíš, že reference Jirky Krále má větší hodnotu? “Nachytáš” na fotku Jirky Krále více nových klientů?
To si nemyslím, více lidí se nad tím ale pozastaví.
Mít či nemít ceník na webu a proč?
Nemít, fotka za 2 000 Kč kterou vyfotím na druhé straně Republiky pro velkou firmu a fotka za 2 000 kč kterou vyfotím v hospodě na rohu pro majitele. Jak to může být stejná cena?
Naznačuješ tím, že malá nebo velká firma vnímá dva tisíce jinak. Chápu to správně? Tos mi ale neodpověděl proč podle tebe nemít ceník na webu? 🙂
Myslel jsem to tak, že fotografie má jinou hodnotu podle typu klienta. Portrét, který vyfotím pro rodinku nemá stejnou hodnotu jako portrét politika, který půjde na billboardy. Ceník na webu je hloupost, protože každá moje zakázka je jiná. Pokud ale člověk dělá pro klientelu, která je na to zvyklá tak to smysl dává. Já pracuji pro klienty, kteří jsou zvyklí na vyjednávání a vyšší ceny.
Protože se PojdFotit.cz nezaměřuje pouze na fotografy, ale i na modely, zajímá mě, jaké jsou tvé zkušenosti s modely se kterými fotíš. Vybíráš si je sám?
S modely fotím malokdy. Radši mám herce. Těm dám situaci a oni si jedou svoje, to je ono! Nechci nikoho 20 min. nastavovat.
Nedávno jsme se ptali 8 českých e-shopů jak vybírají modelky na focení jejich sortimentu. Zaznělo například to, že co nemůžou vystát je špína za nehty a neupravené ruce. 🙂 Máš ty na modely něco, přes co vlak nejede?
Nesnáším, když se pořád vrací k těm stejným pózám.
Kdyby sis měl vybrat, jaký typ fotografa ze zde uvedených jsi? 🙂 https://www.instagram.com/p/CBh5EmYHXZ3/
Něco mezi “The Elitist” a “The Teamup”.
Pokud existují chvíle, kdy nefotíš, tak co zrovna děláš? 🙂
Hraju hry, koštuju Giny nebo se snažím učit nové věci.
Kde všude se inspiruješ?
Behance případně Instagram. Musím se ale přiznat, že fotografy v ČR nesleduju. Nic mi to neříká.
V ČR pro tebe není tedy nikdo, koho bys doporučil svému klientovi, kdybys ty nemohl?
Záleží na co, na architekturu bych doporučil Jirku Šebka, ale on má fotky široké a méně kontrastní, takže s tím ten klient musí počítat. Pro hotely nemám, ale tam je vše naplánováno hodně dopředu.
Je něco, co bys vzkázal na závěr?
Vydržte tuhle dobu. Porovnávejte se s vašimi vzory a nebuďte spokojeni.
